Text příspěvku:Ruský spisovatel se narodil v roce 1821 v Moskvě v rodině lékaře a zemřel v roce 1881. Vystudoval vojenské technické učiliště, ale poté se rozhodl pro literaturu, což z mého pohledu neudělal špatně. Patřil do skupiny vystupující proti carovi a v roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této skupiny odsouzen k trestu smrti. Těsně před popravou jim byl trest změněn nejprve na 4 roky v káznici a později na nucené práce na Sibiři. Zde strávil Dostojevskij deset let. Byl psychicky a fyzicky na dně, trpěl epilepsií. Jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností.
Po návratu ze Sibiře absolvoval Dostojevskij dva delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná. Vyhovovalo mu ale, že se zde mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví s příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska. Zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic. Těmito názory si získal přízeň a úctu cara. Stále ho však pronásledovala carská policie.
K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojovského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaným individualismem. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861-63 časopis Čas Vremja a rok poté časopis Epocha. Michail zemřel a Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů.
Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Viděl kolem sebe víc hrůzy než lásky, více anarchie než řádu. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností, lidé ho obviňovali a litovali zároveň. Odmítal se sžít se soudobým Ruskem. Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy. Lidé ho považovali za psychologa, což on odmítal. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století.
DÍLA:
Chudí lidé (1846)
Bílé noci (1848)
Dvojník (1849)
Nětočka Nězvanovová / Strýčkův sen (1849)
Uražení a ponížení (1861)
Zápisky z mrtvého domu (1861) - autobiografický román
Zápisky z podzemí (1864)
Zločin a trest (1866)
Hráč (1867)
Idiot (1868)
Běsi (též Běsové, 1871-72)
Výrostek (1875)
Bratři Karamazovi (1879)
Deník spisovatele (1873)
Věčný manžel
Čerpal jsem ze serveru wikipedia.cz |