Text příspěvku:Milý deníčku,
musím se Ti svěřit! Sledoval jsem z povzdálí velice podivné tvory. Individua popoháněná alkoholem a jinými drogami.
Jejich těla byla zahalená jemnou organickou pokrývkou, živou jistě více, než-li by oni kdy mohli býti. Mohli bychom rozebrat tuto formulaci a zjistit, že jen jejich povlak je živý, řídící a zbytek této masy obstarává jedinou funkci a to živiti povlak. Povrch!
Usadili se do zláštních pozic, dva proti dvěma tvorům z jinudy. Hleděli upřeně na své potahy a kvapně si je hleděli vyměniti. Podlehli volání obalu a doplňovali zásoby látek, jež činí jejich "život" snesitelnějším..
Dlouho ještě trůnili na lavicích z nebroušeného dřeva. Dlouho se ještě okukovali navzájem, než pronikli skrze gamblerský opar umaštěných karet.
Po prostoru plném hranatých krabic, které byly naplněny pohodlnými lehátky, se linula povědomá vůně.
To se povlak mísil se sekrety povlaku druhého toho tvora. A třetího, čtvrtého. Hladce, obratce, obratle.. již tečou..
Říkají tomu kůže. Plné dlaně nabírali si, překypovala, vlhla, stávala se teplejší, až horkou. Tvrdla a měkla, vypouštěla vůni, jež by omámila i pouštního červa.
Marně se snažili kousat a drásat místa, která byla prázdná. Pronikli si návzajem pod pokrývku.. málo kůže, málo povlaků. Spojiti se s druhými, to by mohlo uspokojit jejich touhu, bažení, chtivost a žádostivost. Kůže nechce býti sama, chce vlastnit další kůže.
Postupně umlkli, zavřeli své průzory a nemohli mě už ani tušit. Vznášel jsem se nad nimi dokud mi nebylo vše jasné.
Pozdě by bylo, byť by se snažili zachránit. Nemají budoucnost. Vyhlídka dalšího čtyři a dvaceti hodinové cyklu je skoro děsí. Nemohou přežít déle než světlo vesmírem urazí cca. 47304000000000000000000 metrů. To jim nemůže vadit. Ovládá je jejich "kůže", tak co?
Procitnout?! |