Text příspěvku:Jednou jsi vzkaz napsala,
Jak v sobě nejistá,
jsi nestálá.
Těch pár slov, mé
pochyby o realitě,
vždyť nejde to být přec jen sen,
v tu chvíli já jen na to myslel jsem.
Vzpomínáš, co bylo v něm?
Ani si neuvědomuješ, jaké tajemství si vyzradila,
Dala si mi totiž tu trochu,
co mě tak rozproudila.
Trochu soli si mi do rány přiložila.
Strom máme zasazený,
není to jen mámení,
roste od našeho prvního setkání.
Až vyroste, věci se změní!
A pak my, ano my, tak přelétaví
v myšlenkách, zproštění zlého.
Vlastně nejen v myšlenkách, ale i v činech,
věřím v naději, v naději něčeho kouzelného,
tu naději budeme mít oba,
jestli budeme chtít,
ale ne teď, neboj, věřím, že až uplyne doba?
Cvičený životem,
sobecký, zhýralý,
dívčinami pochmuřený,
majitelem různých citů,
kolik dívek upsalo se,
kolik přesetých prutů,
do hojnějších zemí sazených.
Někdy mám pocit korbelů bezedných,
že můj život zdá se ?
Víš, ale ty uzdu si mi utáhla,
já kývl, a ty vedla jsi,
ani ostruhy si nechtěla,
jo, kdyby si tenkrát věděla,
že?
Jsi jak spadlá bohyně,
spadlá na zem z nebe
kolik z nás smrtelníku,
no kolik?
Ty víš. Ty víš, kolik jich chce tebe!
S tvojí dokonalostí,
moje mysl do končin jen slepě ústí.
Nevím, co měl bych ti dát,
moc toho nesvedu,
ale slíbím ti, že vždy (když řekneš si), budu u tebe stát!
Protože tě mám,
Doplň si sama, jsi přece dáma. |