Text příspěvku:Zažil jsem první koncert, který hrozný byl,
není pak divu, že se mi nelíbil.
Náměstí plné je a lidé jásají
z rádia písničku všichni si zpívají.
Kluci a děvčata, umění začíná,
pan zvukař cé dé přehrávač zapíná.
Muzikant hraje si na kajtru z cédéčka,
pódium zabírá jen jedna herečka.
Je diva marná tadleta farná,
pro davy bohyně, pro mě ubohyně.
Chybička vloudí se, když cé dé poskočí,
děvečka z polska tiše si zaskučí.
Další song na playback z beden vibruje,
dívenka zastaví a ptá se: ?co to je?,
?Tohle ne, to je tři, já chci osmičku?,
mezi tím usmívá se tam na holčičku.
Druhý vál, to snad ne, druhý zkažený,
dav je jiný, nepozná, zdá se blažený.
Je diva marná tadleta farná,
pro davy bohyně, pro mě ubohyně.
Píseň tři, po třetí, třikrát o lásce,
třináct let, svět už zná, byla na procházce.
Tak už zná, tak už ví, co je líbání,
taky ví, trápení umění pohání.
Čtverka je po trojce, po druhé bez skoků,
však proč ne, vždyť hraje pro stádo otroků.
To je vše, víc už nic čtyři vám stačily,
a hejna dívenek se už jen tlačily.
|